Budou se k tobě chovat co nejodporněji, co nejhnusněji a tím nejsprostějším způsobem. A očekávají, že se ty k nim budeš chovat laskavě, uctivě a slušně.
Charismatický písničkář, jogín, učitel a příležitostný herec ve své knize shrnuje životní zkušenosti a metodologii nacházení „přesných definic věcí, jevů a lidí“ skrze pět základních dimenzí bytí. Řeč je zde o józe, Indii, soudních kauzách, stavu naší hudební scény i společnosti obecně.
Jsem majitel času, jak subjektivně tak objektivně. A v čase se vyskytuje prostor s hmotou. Jsem tedy i majitelem hmoty a prostoru. Objektivně i subjektivně. A protože mi vzdálenosti patří, pohybuji se jakkoli a kamkoli lehce a jednoduše. Svobodně přitom využívám všechny projevy hmoty, majetek, peníze. To vše je přímo závislé na čase. Bez času by nemohly existovat. Protože jsem ale já vlastníkem času, mám je.
Je však samozřejmé, že se k takovéto jednoduchosti musíte složitě propracovat. Nejdříve krumpáčem, lopatou, rýčem. Pak motykou, hráběmi, smetákem. Nakonec štětečkem, hadříkem, vatičkou, pinzetkou. Pokud však dojdete jednou k cíli, můžete se kdykoli znovu vrátit i k těm nejhrubším nástrojům a použít je.
A nebojte se, že byste to zapomněli! Pokud jste svou práci v minulosti dělali pořádně, nikdo a nic vám už fortel nevezme.
Pepa Nos
Kniha v brožované vazbě s matně laminovanou obálkou má rozsah 120 stran textu s ilustracemi Pepy Nose.
Vyšlo v červenci 2011
RECENZE:
Odvrácená tvář šoubyznysu podle Pepy Nose
Ivo Fencl, Pozitivní noviny, 2. 11. 2011
"Byl bych nespravedlivý, kdybych neřekl, že jsem se asi ve čtyřech případech z několika tisíců nedočetl o sobě pravdu." – zpěvák Josef Nos
Po knížce Nejen zpěvník přišel známý písničkář Josef Nos (nar. 1949 v Šumperku) žijící v Kutné Hoře s další sbírkou úvah, vzpomínek, básní, povídek, písňových textů a vlastních ilustrací. Letos v létě vydalo tento mišmaš Nakladatelství Marek Belza a uvedlo ho mottem: Budou se k tobě chovat co nejodporněji, co nejhnusněji a tím nejsprostším způsobem. Co očekávají? Že se k nim budeš chovat laskavě, uctivě a slušně.
To tedy nevyznívá moc pozitivně, ale když jsem Nosovu knížku přečetl, pozitivní dojem jsem přesto získal a překvapivě nebyl iritován, anebo tedy rozhodně ne víc, než (třeba) při louskání „běžných“ textů zesnulého již Egona Bondyho...
Být iritován ostatně není žádnou potupou, nýbrž součástí terapie, a byl to už Bohumil Hrabal (blahé pověsti), kdo se nechal slyšet, že opravdu dobrá kniha se velmi často pozná i podle toho, že si ji přečtete a zatoužíte se rozběhnout a autora nakopnout :-).
V Nosově případě to ovšem nemám v plánu. Na to, aby se jeho nové dílo stalo skutečně kontroverzním, je Odvrácená tvář šoubyznysu ostatně přece jen krotká. Nosova kariéra ne.
Osobně jsem se s Pepou poprvé setkal už kdysi u pražského soudu, počátkem let osmdesátých. Vcelku nadšeně jsme dorazili se spolužáky z vysoké a stali se objektivními diváky i podporovateli při procesu s ním. Hovořil jsem pak také s Nosovým advokátem a nepřestal jsem svébytného písničkáře už nikdy uhranutě sledovat.
A zda sledovat i jako tajný agent StB? To samozřejmě nikoli, a na na rozdíl od Jima Čerta alias Františka Horáčka (určité své dobové obdoby) mě nikdy nezklamal, i když mi bylo samosebou líto, že si Josef „neškrtne“ u žádného „ze všech dvou“ tehdejších hudebních vydavatelství, o knižních pak raději ani nemluvě...
To se převratem změnilo a na Silvestra 1980 uzřelo Josefa Nose s kytarou a s hitem Země je kulatá osm miliónů diváků najednou. Od té doby se nezastavil (anebo jen chvílemi a kontemplativně) a chystá momentálně jedenácté album: Bůh v hotelu Balkán.
V nakladatelství Carpe Diem vydal navíc před několika lety i dvě zajímavá DVD Na bitevním poli (2007) a Rovnou za Nosem (2008).
Znovu jsem s Nosem hovořil i při jedné z tzv. KRYLONOCÍ, věnované v plzeňském „Pekle“ klasikovi Karlu Krylovi, a hle, v letošní knížce se Josef ke Karlovi vrací opět, a to hned v šesté kapitole.
„Nemůžeme pochopit, proč děláte zadarmo reklamu své konkurenci!“ říkali mu „mediálníci“ po některých Krylonocích. Není to snad i dobrý příklad novodobé debilizace? ptá se Pepa. A jindy šel a podobně jako Pavel Kohout i tisíce dalších zkoumal informace, které o něm shromáždila StB, aby udiveně shledal, že byl šanon dosti uměle nafouknutý udáními úplně jiných osob.
I tak ovšem vykutal pár stránek „jisté hodnoty“ a zvěděl prý, jakým způsobem policie postupovala při těch několika pokusech o jeho likvidaci. „I ty stránky jsem však ztratil nebo nevědomky vyhodil do smetí,“ tvrdí. Co tedy lze bezpečně prokázat?
Určitě to, že jen Pepu samotného postupně i paralelně sledovalo minimálně dvaadvacet lidí!
Naštěstí však se Nos ve své nové práci nevěnuje jen udavačům, ale vzpomíná kupř. i na to, jak hrál v Gilliamově filmu o bratrech Grimmech a ve Steindlerově Perníkové věži. Baví ho dodnes i kandidovat za různé politické strany a dotáhl to zatím nejvýš na šestnáct set hlasů v případě té Balbínovy Poetické. Prvořadě ovšem zůstává nezaměnitelným písničkářem a jeho druhá knížka vypadá podle toho (a mj. se zabývá i causou krádeže Nosova songu Mou kravatu sežral pes, 1973).
Má Nosova knížka nějaký podstatný nedostatek? Nevím, podstatný asi ne, nicméně je přece jen místy až moc paranoidní, a nemůžu jí ani nevytnout reklamní charakter některých pasáží psaných stylem „tak, a víc vám nepovím, protože byste věděli právě tolik jako já, a nezvíte, jak to bylo, dokud si minimálně nezaplatíte lístek na koncert“...
Je to, myslím, trochu bohorovné a přehnané. Stejně pak váhám i nad Nosovými „postřehy“ o zavraždění Johna Lennona – a nelze nezavrtět hlavou, když tady písničkář konspiračně a jaksi „v Gottově stylu“ zdůrazňuje, jak stojí dům Dakota BLÍZKO policejní stanice a že Central Parkem stále a stále pendlují hlídači. „Ta část Manhattanu, kterou jsem taky navštívil, je přímo prošpikována tajnými,“ tvrdí Nos. Je tomu opravdu tak? Ale hlavně, bylo tomu tak už před třiceti roky? „Onen kripl,“ pokračuje Nos, „který vyprázdnil do zad Lennona zásobník vražedné zbraně, musel být dopředu informován, že nebude nikým rušen.“ Inu, ponechme to bez komentáře.
„Zrůda většinovou společnost fascinuje, což svědčí o tom, že nadpoloviční většina konzumentů i aktérů šoubyznysu se chce stát právě zrůdami,“ přehání dále Nos, který je vedle písničkáře a herce i učitelem angličtiny a jogínem, ale hlavně právě brojitelem a provokatérem, nicméně i mužem nezrůdným, ba nábožným. Počínaje rokem 1987 provází Pepa každoročně i vánoční mši kněze Bohumila Šitavance (a někdy i jeho velikonoční), díky čemuž už zaujatě vystřídal celou přehršli kostelů a „jen tak bokem“ složil i písničku o Evangeliu Sv. Lukáše, s níž uspěl, jednou jej ale přesto oslovil jakýsi fanatický či prostě pitomý farník následujícího mínění: „Nepřišli jsme se tu klanět Pepovi Nosovi!“
„To není od vás moc laskavé takto promlouvat k bližnímu svému,“ odvětil.
„Najmu si Ukrajince, ten ti podřízne krk!“ uslyšel. Proč tak složitě? pomyslil si, ale nedivím se některým Pepovým rozčarováním, když nacházím v (takřka) titulní kapitole nazvané Odvrácená strana šoubyznysu ještě kurióznější příhodu. Kdesi na Smíchově se Pepa zúčastnil soutěže o nejdelší potlesk. Vyhrál. A moderátor mu v zákulisí sdělil: „Podívej, tyhle dvě holky byly druhé a navrhují, aby dostaly prachy.“ „A proč?“ „Ty jsi měl velkou slávu, ta tě může uspokojit víc než ty peníze.
Inu, i tak to chodí, a Josef „Pepa“ Nos až dosud vydal následujících deset desek: Země je kulatá (1990), Žádný strachy (1991), Člověk (1992), Měj rád! (1995), Ecce Homo (1997), Rok 2000 (1999), Vysněný ráj (2001), Navzdory nepohodě (2004), Bojové písně (2006), 4 pravdy (2008).
Zdravím, Josefe
Heřman Chromý, 13. 11. 2014
Tvá knížka došla a byl jsem příjemně překvapen nejen její čtivostí, ale i jejím hlubokým záběrem.
Jestli v minulosti člověk neznalý Tvých písniček a především Tvého neopakovatelného projevu a humoru, který pravděpodobně navazoval - vědomě či nevědomě, na tom nesejde -, na pěvecké skeče Vlasty Buriana, či už zapomenutého Ference Futuristy, se musel vyrovnávat s formálními a většinou povrchními připomínkami kritiků jako byl Vladimír Just, kteří většinou nebyli ani na jediném Tvém koncertě, takže nemohli nasát ono inspirativní předivo, vznikající často až na jevišti, ovlivněné aktuální atmosférou, pak napsáním této rovněž neopakovatelné knížky, jsi podle mého soudu, všem těmto Tvým kritikům nastavil zrcadlo a zároveň ukázal, jak a v jakých mělkých vodách nabírali vítr do plachet.
Ono je to zřejmé i z jiného jednoduššího pohledu. Shrnuto: Šafrán se po listopadu 1989 již nikam neposunul, jen se více či méně opečovával jako náhrobní kámen připomínající nehrdinské a malé časy, o kterých vypovídal a proto má své místo na hřbitově.
Jsem obrovsky (co jen mohu být) a uznale rád, že Pepa Nos z tohoto hřbitova díkůvzdání utekl. A nejenom utekl. On ve své knížce, vyjevil českému světu další rozměr skrze „čákry“, jimiž - řekl bych - nejen umravnil a uzemnil, ale doslova upozadil mýty, které tak v Čechách milujeme, jen abychom zakryli čecháčkovské srabáctví, kdy je po bitvě každý generálem, spěchající na hřbitov mýtů položit svíčku.
Omlouvám se případným dalším čtenářům této esejistické glosy, že jsem ve svém polistopadovém marném snažení o ukrajování vlastní nedovzdělanosti zatím jen na prahu západní filosofie, nepoučen filosofií indickou a čínskou, z nichž čerpala poezie Rabíndranátha Thákura či Zpěvy staré Číny, které jsou mi dobře známé.
Ovšem poučenost či nepoučenost touto filosofií určitě nevadí čtenářskému zážitku. Nosovo “čákrování“ jej naopak umocňuje, odkrývá českým kulisám prolínajícího se a neustále se v knize vracejícího a nedořečeného příběhu grotesknost, v níž si chce “pravda vítězících umělců“ dokázat svůj falešný heroismus na pomluvě tak triviální a směšné, že se nechce věřit, kam až může zdánlivě neškodná přihlouplost, poklesnout.
Chce se říci, budovatelé své polistopadové přítomnosti jakoby se té své heroické polistopadové minulosti zalekli, jakoby jí stále nevěřili a proto spěchají dohnat na soudech se zdviženými ukazováky namířenými proti ní a někomu, koho a co dodnes nepochopili a co jí vlastně vždycky tak trochu dlužili. Slušnost a sílu.
Pro Josefa Nose hovoří to, že se k takovému snižování v životě nikdy nesnížil, natož aby se ho dopustil. Slyším ovšem, jak se nyní triumfálně a povzneseně zvedá vlna jeho kritiků: A co jiného je ta jeho kniha s průhlednými a osočujícími pseudonymy a podobně a tak dále.
Mohu-li této knize složit ještě jeden kompliment, odpověděl bych jim: Písání. Nosovo Písání! A kdyby nešlo o autorskou licenci Petra Kopce, překladatele knihy Johna Lennona a jejího názvu In His Own Write, byl by to jeden z mých kritických postřehů, týkající se názvu Nosovy knihy Odvrácená tvář šoubyznysu. Tento název knihy bych spíše nechal v Nosově podání Páté dimenzi. Kniha totiž skrze šoubyznys se totiž dotýká daleko širšího spektra české společnosti než jen těch českých nikdy nenasycených “soust-byznysu“.
5 Dimenzí, tak se jmenuje jedna z kapitol této knihy. Musím říci, že po jejím přečtení jsem cítil stejnou radost z čiré-čisté meditace, kterou nám autor předložil a stejné povznesení, které jsem v mladších letech z doby svazáků pociťoval při pročítání Holanovy poezie.
Nutno říci, že takových kapitol má Nosovo Písání 74, včetně doslovu a autorovy Poznámky. Jejich tah podtrhuje, že drtivá většina z toho počtu nepřesahuje stránku, s kongeniálním doprovodem Nosových kresbiček, malých výtvarných zkratek. Ty jsou vedle již zmíněného “čákrování“ dalším rozměrem této vůbec ne prvoplánově cílené knihy, jak by se na první a zběžný pohled mohlo jevit čtenářům s klipovým vnímáním video-kultury.
Nepochybuji, že každý čtenář si v Nosově Písání objeví něco, co je mu vlastní, co ho osloví. Ať již je to 5 DIMENZÍ, kterým myslící člověk propadne v Nosově projekci Boha, jednoho z nejvýmluvnějších podání Boha, které jsem kdy četl vedle Bulgakovy přenádherné pasáže z jeho knihy Mistr a Markéta.
Ale těch radostí je v knize víc. Byť myslím neotevřeným hyperbole, nadsázce, Nelogické poezii či Nietzschem políbené Manipuře a syrovému nonsensu, provázeného drsnou aktualitou, kterou Nos čerpá hlavně z nástěnky na své webové stránce, jsou Nosova uvolněná, hravá avšak sžíravá slova, odepřeny.
A tak už jen za všechny jmenuji ty své radosti, které jsem si v Nosovi našel. Vedle již jmenované Nelogické poezie, jsou to Karel Kryl, Indie, Jaromír Rukavica, Osvícení, Semafor, Štefan Mrak, Pěst na soudě, texty na kila, Osvobození Litvy, Amerika, Rusáci, ZEZDISRALOVI, Vysral jsem hovno, Lejna v Indii, Všechno je naprosto stejné, Help Me Be a Man, „Písničkáři“, Je spousta věcí, na které se zapomíná, Curvy, I sláma, Posmrtné sny, Dva kýble, Ross Hedvicek, Animozity, Pekla a Očistce, Já vandal jsem jim to nandal, Bílá holčička a černý chlapeček, Scifi. Loveparade, Jarda Hutka, Nosovy seznamy, Chudáci Japonci, Pravdy.
Nezbývá než knize popřát další vydání. Možná až po iks letech, až se našim českým myslím začne dařit myslet bez svěrací kazajky toho dnešního světa, kterou si každý den dobrovolně mnozí z nás navlékáme, abychom se příliš nelišili. Lišit se je vždycky vošajslich a jak se znovu 25 let po sametovém nic-nepřemýšlení zdá, dnes možná ještě víc.
Ono to nakonec prospěje i autorovi, tedy mému kamarádovi Pepovi. Aby při dalším vydání dal na některých místech knihy více na Pátou Dimenzi než na sebe. Je ho tam Pepy v některých kapitolách víc než v těch čtyřech dimenzích, které nám po právu jsou nejen Josefem připomenuté; včetně některých nepřesnostÍ, týkající se například hladomoru, který postihl Ukrajinu a byl zločineckým Stalinem namířený především proti Ukrajincům. Jinak lidé v bývalém ZESESERse, tedy i Bělorusové, hladověli samozřejmě hodně často a umírali také často ve velkém, v masových hrobech.
Slova a celá kniha se tak ještě odlehčí. A možná že po její reediční kúře narostou křídla i těm, kteří se létat a myslet dosud bojí.
