Výbor z publicistiky a paměti 1937–2015
Zdeněk Trinkewitz (*1934) absolvoval roku 1949 učební obor elektromechanik v ČKD–Kolbenka, v letech 1950–1954 Státní průmyslovou školu elektrotechnickou Praha 2 (dnes Františka Křižíka) a 1954–1960 ČVUT, fakultu elektrotechnickou. V letech 1960–1989 zastával technické a manažerské funkce v ČKD Elektrotechnika (Kolbenka), roku 1990 se stal ředitelem závodu Elektrotechnika. V období 1991–1994 byl členem představenstva ČKD Praha, a.s. a technickým ředitelem, odpovědným za privatizaci celého holdingu. V letech 1991–1995 spoluzakládal Svaz průmyslu ČR a byl předsedou jeho dozorčí rady. V roce 1995 pracoval jako vrchní interní auditor ČEZ, a.s. a v letech 1996–1997 byl vedoucím oddělení správy kapitálových účastí ČEZ, a.s. V letech 1997–2003 byl jednatelem společnosti Lomy Mořina, spol. s r.o., kde ukončil svoji aktivní činnost.
V profesi elektrotechnického inženýrství řešil velkou řadu výzkumných úkolů a jejich výsledky publikoval jak v interních výzkumných zprávách, tak v odborném tisku. V tomto oboru publikoval jednu knižní monografii a je spoluautorem jedné encyklopedické publikace. Obě knihy získaly cenu Čs. literárního fondu. Řadu let studuje otázky řízení podniků a národního hospodářství a publikoval řadu článků, zejména v Rudém právu, Hospodářských novinách, Lidových novinách. Zkušenosti z top-managementu v popřevratové ČSR/ČR shrnul do knihy Management v Česku – iluze a realita ( 2007).
Po celou dobu se současně zabývá otázkami filosofie, politické ekonomie, politologie a kultury a vždy velmi kriticky a podnětně reaguje na stav společnosti články v celostátních tiskových médiích a dnes na internetu na stránkách trinkewitz.blog.idnes.cz a trinkewitz.cz. Přes všechny režimy v ČSR a ČR je filosofickým a ekonomickým stoupencem „tvořivého dialektického materialismu“ (svými slovy), názorově blízkým marxistickým filosofům Egonu Bondymu, Milanu Machovcovi a Karlu Kosíkovi.
Za nejvýznamnější eseje a práce obsažené v této knize považuje texty Přestavba a elektrotechnika (1988), K teorii dynamické stability ekonomických soustav (1993), Příspěvek k zoologii člověka (2004), Obnovit kritické zkoumání ekonomie (2005), Občanská ústava České republiky (2015).
Autorova předmluva:
Je notoricky známo, že popis a výklad dějinných událostí jsou jedním z nejvariabilnějších produktů lidské tvorby. Filosof o historii říká, že je učitelkou života – „Historia magistra vitae“. A o tomto názoru netřeba pochybovat. Problém však otevírá otázka: Jaká historie?
Historie je vědou společenskou. Což znamená, že není schopna dokázat žádné svoje tvrzení podle požadavků, kladených na vědy přírodní, ale pouze poukazováním na potvrzení jejich platnosti v historickém vývoji událostí a jejich výsledcích. Ovšem interpretace průběhu historických procesů a jejich výsledků je záležitostí velmi subjektivního posuzování a může být, a bývá u jednotlivých vykladačů historie velmi často naprosto protichůdná. Právě proto, že je historie uznávána jako učitelka života, nabízí se jako velmi vhodný, zdánlivě objektivní a věrohodný argumentační prostředek pro zdůvodňování a prosazování zcela aktuálních ideologických a politických názorů a projektů. A podle toho, jaký ideologický a politický cíl ideologové a politici chtějí prosadit, upravuje se popis a výklad historie tak, aby prosazení tohoto cíle podporoval. To platí nejen pro vnitřní politiku v jednotlivých státech a boj zájmových skupin a společenských elit o moc , ale v nemenší míře pro politiku a boj o moc v měřítku mezinárodním. V klasickém období české politiky je známý boj o smysl českých ději mezi Palackým a Masarykem na straně národní a „husitské“ a Pekařem na straně nadnárodní, katolické. A jedním ze zcela aktuálních problémů sjednocování Evropy do Evropské unie je problém společných učebnic historie pro žáky a studenty členských zemí, které by byly oproštěné od nacionalisticky motivovaných popisů a interpretace evropských dějin a popisovaly je nestranně jako výsledek objektivních společenských procesů, vyvolávaných různorodostí a nestejným nastartováním podnětů kulturních, demografických, ekonomických, přírodních a mnoha dalších, na které evropská populace reagovala tak, jak reagovala.
Tendence předělávat dějiny pro aktuální politické cíle se nevyhnula ani naše nejžhavější česká současnost. Dnešní vládnoucí a s ní společensky spjatá elita našim občanům, zejména mladým a žákům a studentům, se v nejlepším případě snaží historii zamlčovat a cenzurovat nebo v tom horším ji účelově překrucovat a falšovat. Příkladem může být i boj, který se odehrál v roce 2007 o vytvoření zvláštního Ústavu paměti národa, který se má na politickou objednávku dnes vládnoucí politické pravice, věnovat jednostrannému vyhledávání a interpretaci totalitních praktik československého a sovětského komunistického režimu, a tím pomoci politicky diskvalifikovat politickou levici, nejen dnešní KSČM, ale i ČSSD a levici vůbec. Proti takovému zneužívání historiografie právem vystoupili profesionální akademičtí historiografové, kteří to považují za znevažování své profesionální vědecké práce např. v Ústavu současných českých dějin při ČAV a z hlediska profesionální etiky nepřijatelné účelové přepisování dějin.
Toto ovšem není problém jenom náš český a všude ve světě je na vzdělané a společenský aktivní veřejnosti, aby se této zvůli vládnoucí elity postavila na odpor. Svojí „mocí bezmocných“, svojí hlavní zbraní, kterou je jejich životní zkušenost a moudrost a talent ji ve své umělecké a publicistické tvorbě ji předat veřejnosti, dychtící po pravdě.
Ještě zcela neodezněl německý literární a společenský skandál roku 2007. Vydání románu Güntera Grasse Při loupání cibule. Tento věhlasný nositel Nobelovy ceny za literaturu a můj trochu starší vrstevník a do jisté míry i osudový souputník se narodil v roce 1927 v Danzigu – Gdaňsku ve východním Prusku. Zde od útlého mládí prožíval soužití a spory mezi Němci s Poláky, potom Německé přepadení Polska a nakonec porážku nacismu a poválečnou bídu a opětovný vzestup Německa. A na rozdíl od chladných a zaujatých profesionálních historiografů literárně zpracovává celou tuto dramatickou a tragickou dobu jako její nejprve dětský a potom dospívající a dozrávající účastník. A nakonec se nebál přiznat, že závěr války dobojoval jako příslušník Waffen SS, ke kterým byl na samém konci války jako osmnáctiletý odveden. To bylo v dnešní NSR považováno za skandál lidmi, kteří nacistickou éru nepoznali na vlastní kůži a kritizují její současníky podle dnešních hledisek
V poněkud jiné, ale neméně pravdivé poloze líčí stejnou dobu u nás v Česku Bohumil Hrabal. Politika není v jeho povídkách nikdy v prvním plánu, ale z jeho líčení člověčích příběhů musí každý vnímavý čtenář vyciťovat atmosféru doby měšťanské první republiky a potom Protektorátu Böhmen und Mähren (za všechny: Městečko, kde se zastavil čas). Pouze v leporelu Obsluhoval jsem anglického krále naplno, ale nekonvenčně a pravdivě líčí příběhy malých lidiček, Čechů, Židů i Němců, vláčených dobou, i zbohatlíků a gaunerů, kteří si jí náležitě užívají.
A tak mne napadlo, dnes již důchodce a pamětníka, když jsem se probíral starým rodinným albem a mým písemným dílem, vzniklým od konce 50. let minulého století, že bych mohl a snad i měl také vydat svědectví o své době. Na rozdíl od autorů výše uvedených nejsem ani historik, ani spisovatel z profese. Mým životním povoláním byla technika a management průmyslových podniků. Ale výchovou v rodině a vlivem vzdělaných, vlasteneckých a sociálně cítících českých pedagogů ve školách (Mšeno – matematik Kudláček, češtinář Šplíchal; průmyslovka Praha – češtinář Dostál, ekonom Nickelsgeld, matematik Lebeda; ČVUT – elektrotechnici Kučera, Trnka, Bašta), které jsem absolvoval, jsem od útlého mládí tíhl k četbě hodnotné a vážné literatury a k zájmu o veřejné dění. Můj starší bratr Karel mi v mnohém byl příkladem, a protože od dětství tíhl k výtvarnictví a poesii, povzbudil mne i k zájmu o umění. Kuriózní je fakt, že při výročích školy ve Mšeně byly na výstavách výtvarných prací bývalých žáků hodnoceny mé práce výše než práce mého bratra!
Proto nemohu nabídnout díla historiografická nebo beletristická a žurnalistická, ale jenom články, které reagují na aktuální společenské otázky doby a jsou projevem mé společenské, a neváhám říci i politické angažovanosti ve snaze o jejich řešení ve společenském zájmu. Čtenář jistě pozná, že v kontextu doby, aby články prošly cenzurou nebo opatrnictvím redakcí, jsem nemohl většinou říkat své názory zcela otevřeně, ale musel jsem se přizpůsobovat slovníku doby a mezím tolerance neoficiálních názorů. A to neplatí jen pro dobu komunistické totality, ale bohužel i pro dobu žhavě dnešní, kdy redakční cenzura soukromého tisku, přirozeně stranícího majitelské a politické vládnoucí elitě, je většinou neprůchodnější než oficiální cenzura doby reálného socialismu.
Aby mladší čtenář mohl pochopit názory v mých článcích prezentované, jsou doprovázené v nejnutnější míře reprodukcemi cizích tiskových článků nebo novinových zpráv, se kterými zpravidla polemizuji.
Žďár u Mnichova Hradiště
11. května 2015
1. vydání tištěné (brožované) o rozsahu 662 stran vyšlo v září 2016.
Při objednávce tištěného vydání přímo v nakladatelství Vám zašleme elektronickou verzi zdarma jako bonus (potřebujeme znát pouze Vaši e-mailovou adresu).
