Nakladatelství Na Vidžíně

Reakce potomků Jana Bati na pokračující ostrakizaci jejich otce a dědečka z ledna 2007:

Nové vydání (knihy Za obchodem kolem světa – pozn. Marek Belza) si zavedeme do knihovny hned vedle původní verze. Neodpustím si ovšem jen malou poznámku k Doslovu, který je oslavou jména JAB a jeho činů a není zde plně doceněna role zakladatele a dalších spolupracovníků, bez nichž by firma Baťa i Jan  nikdy nedosáhli takových výsledků. Myslím, že zbytečně svou jednostranností rozdělujete lidi na dva tábory, přičemž si neuvědomujete, že firma Baťa byl živý organismus založený na spolupráci a ne postavený na kultu osobnosti.

(Ing. Pavel Velev, výkonný ředitel Nadace Tomáše Bati, 9. ledna 2007)

A KDYBY TAM JAN BAŤA NEBYL?

Tento článek byl napsán zejména jako odpověď na tvrzení ředitele Nadace Tomáše Bati, který je přesvědčen, že potomci Jana Bati se nesklánějí před významem a odkazem Tomáše Bati Sr. Totéž mínění, zdá se, zastává řada jiných českých občanů, kteří ignorují nové informace, vydávané a publikované v zájmu historické pravdy o životě Jana Bati. Tvrdošíjně oživují to, co se komunisté a další jeho nepřátelé snažili a snaží šířit, zveřejňovat a vštěpovat novým generacím v těžkém a bolestivém období po 2. světové válce. A to navzdory tomu, že je to nepravda a nespravedlnost vůči nám, dětem a vnukům Jana Bati, protože v našich různých projevech vždy vynášíme osobnost Tomáše Bati otce, jak ohledně jím založeného díla, tak pokud jde o hluboký a rozhodující vliv na utváření charakteru, morálky a etiky, idealismu a profesionální kompetence svého nevlastního bratra Jana.

Své stanovisko uvádíme paralelou z dějin brazilského hlavního města Brasília, postaveného na zelené louce a téměř v pustině z iniciativy presidenta Juscelina Kubitscheka, který zvláštním rozmarem osudu byl Brazilcem s českými předky. Ze všech osobností, zapojených do výstavby města, je mezinárodně nejznámější jméno, kariéra a četná mezinárodní ocenění architekta Oscara Niemeyera. Právě on, poslední dosud žijící, oslavován jako národní génius, sklidil rozhodující díl slávy (ačkoliv v našich očích má „výrobní závadu“ – je totiž přesvědčeným komunistou, členem brazilské komunistické strany a obdivovatelem Stalina, Lenina a Fidela Castra, jehož je osobním přítelem). Připomeňme si tři klíčové osobnosti:

Lucio Costa. Urbanista, narozený ve francouzském Toulonu 27. února 1902 jako syn brazilských rodičů, pracujících v cizině ve vládních službách. V roce 1936 se mu podařilo přesvědčit Le Corbusiera, aby přijel do Brazílie posoudit projekt výstavby budovy sídla Ministerstva školství v Rio de Janeiro. V roce 1952 vyhrál národní soutěž na Základní plán výstavby města Brasília.

Oscar Niemeyer. Architekt, narozený v Rio de Janeiro 15. prosince 1907. Jeho první prací jako člena týmu pod vedením Lucia Costy a jehož poradcem byl Le Corbusier, byla budova sídla Ministerstva školství a zdraví z roku 1937, považovaná za vzor moderní světové architektury. Projektoval větší část hlavních budov v Brasílii, včetně Kongresu, Paláce Alvorada – sídla vlády, paláce Planalto, Os Arcos atd.

Israel Pinheiro. Inženýr, narozený v Minas Gerais 4. ledna 1896. Po vzoru svého otce se věnoval politické kariéře. V roce 1956, za svého už třetího mandátu federálního poslance, byl pozván presidentem Kubitschekem, aby se stal presidentem Urbanizační společnosti nového brazilského hlavního města (NOVACAP). Vzdal se mandátu a spolu s Kubitschekem odjel do Brasílie. Po odhalení města v roce 1960 byl jmenován jeho prvním starostou.

V roce 1962 se Kubitschek při přeletu Brasílie vyjádřil následovně: „Pane Bože, bez Israela bych nikdy nedokázal vybudovat Brasílii.“

V roce 1991 řekl Lucio Costa totéž jinými slovy: „Bez Israela Pinheira by Brasília neexistovala. On byl ten vizionář, který bojoval za její výstavbu a neoddechl si, dokud neuviděl město postavené.“ (pramen: www.infobrasilia.com.br)

Poněkud zdlouhavý úvod byl nutný, protože čeští občané jsou málo nebo téměř vůbec informováni o Brazílii, zemi, kterou Jan Baťa zvolil za svůj nový domov, aby zde pokračoval v započatém díle, a kde posléze zemřel. O zemi, zvolené mimo jiné ve chvíli, kdy mu všechny ostatní státy ukázaly záda, opustily jej a zanechaly vlastnímu osudu, napomáhajíce takto spolčení jeho příbuzných, manažerů a politiků, kteří si ho z českých průmyslníků vybrali jako obětního beránka.

Proč tedy nadále přetrvává nespokojenost s úsilím rodiny o rehabilitaci Jana Bati a nezájem znovu probrat historická fakta, aby se obnažila křišťálová pravda a smyšlenky proti Janu Baťovi byly vyvráceny ústy veřejných představitelů?

Máme určitou představu o příčinách, z nichž dvě hlavní jsou: (a) obava, že ve chvíli, kdy by byl Jan Baťa zproštěn rozsudku, jakkoli by to bylo spravedlivé a správné, jeho potomci by se chtěli pomstít na České republice, požadujíce odškodnění, které by republika nebyla schopna zaplatit v situaci, kdy se sama pokouší pozvednout v rámci Evropské Unie a dosáhnout úrovně růstu, výdělků a prosperity obyvatelstva, souměřitelné s více rozvinutými národy evropského bloku; (b) neustalé úsilí Tomáše Bati Jr. udržet Jana Baťu v ostrakizaci, ačkoliv veřejně hlásá, že se snaží dosáhnout spravedlnosti pro svého strýce a pro jméno rodiny.

První bod je naprosto nepřesný a ničím nepodložený. Děti, vnuci a pravnuci Jana Bati nemají přání pomstít se. Vždycky jsme měli otevřené dveře k dialogu s českou vládou. Je ovšem pravda, že jsme dosud nikdy nebyli pozváni, abychom s vládou debatovali o řešení založeném na dohodě možného, aniž by některá strana utrpěla ztráty. JE TO VELKÁ ŠKODA.

Vznášíme teď první otázku. Utrpěl Tomáš Baťa otec nějaké omezení, nějaké odsouzení, nějakou skvrnu na své reputaci pokud jde o jeho dílo a hlavně o jeho místo v českých dějinách? Byl odsouzen? Ztratil své jmění? Ztratil svou čest? Byl zapomenut? Jeho syn Tomáš, jeho manželka, jeho vnuci – utrpěl některý z nich nějakou diskriminaci kvůli tomu, že kdysi v minulosti vznikla právní fraška s účelem je zničit? Odpověď zní NE.

Náš strýc Tomáš Baťa otec, na kterého jsme velmi hrdí a o němž nám otec povídal s láskou, obdivem a úctou, zahynul řízením osudu na vrcholu svých schopností a svého výkonu. Byl, je a vždy bude vždy námi takto vzpomínán bez jakéhokoli stínu nebo chyby. Neštěstí ho ovšem paradoxně ušetřilo šílených nájezdů nacismu a komunismu. Nemusel prožít tu hrůzu a řešit nadlidský úkol – pokusit se zachránit své dílo před dvěma nepřáteli, mocnějšími než kterýkoliv z těch, jimž se kdy musel postavit za svého plodného života. Bůh si ho vzal na vrcholu jeho slávy. Jako známí spisovatelé, známí skladatelé, známí herci, jejichž příklady najdeme v dějinách, odešel relativně mladý a ctěný, obdivovaný pro své dílo a svého génia. To je nezpochybnitelný fakt a zůstane tak i nadále.

Proč by tedy měl Tomáš Baťa Jr. mít nějaký důvod, aby očistil jméno svého strýce? Odpověď je jednoduchá. Neměl a nemá. Kdyby měl, už by dávno vymazal tu lživou a škaredou kapitolu o Janu Baťovi ve své autobiografii Bata – Shoemaker to the world (Švec pro celý svět, česky 1991). Už by byl změnil skromnou biografii Jana Bati na svém webu a v ostatních materiálech, šířených Baťovou organizací po celém světě. Souhlasil by, aby JANOVA SOCHA MOHLA STAT PO BOKU JEHO BRATRA TOMÁŠE a ne co nejdál, jak si to přeje on, Tomáš Jr.

Položme si teď druhou otázku. A kdyby tam Jan Baťa nebyl? Představme si, že Jan Baťa zemřel ještě mladý, před Tomášem, možná během svého chudobného dětství s matkou a sourozenci. Nebo třeba že Tomáš Baťa otec nezahynul při neštěstí. Že to přežil a dále pracoval na svém díle. Doklady a výpovědi z té doby ukazují, že Tomáš za svého pobytu v nemocnici a i po něm už nedělal nic, aniž by Jan dal svůj souhlas a podpis na každý papír, který Tomáš Sr. podepsal. Představme si ale, že po leteckém neštěstí Tomáš změnil své plány pro budoucnost Organizace, kterou sám založil a dynamizoval. Že se rozhodl odstavit Jana a pomalu připravovat svého syna jako svého nástupce. Zde je na místě učinit zastávku na zamyšlení a posouzení. Vezměte si času, kolik budete potřebovat... Představte si Tomášovu práci. To, co vyprojektoval, to co stačil postavit, status který Organizace pod jeho vedením docílila.

Vraťme se teď na začátek a zopakujme si informace převzaté z webových stránek města Brasílie. Je zde podoba, paralela s osobností Oscara Niemeyera, geniálního architekta a tvůrce díla, které daleko předběhlo svou dobu, nositele nejznámějšího jména, kdykoliv se mluví o Brasílii. Ale president Juscelino Kubitschek pravil jasně: „Bez Israela bych nikdy nedokázal vybudovat Brasílii“.

Takto je možno posuzovat dílo Jana Bati: výstavbu a upevnění největší světové obuvnické organizace, která dosáhla strategické důležitosti a moci, jíž se zalekli i ti nejkurážnější podnikatelé tehdejší doby – Američané a Angličané. Byl to člověk, který byl schopen v rekordním čase pouhých sedmi let proměnit v realitu ideály, zrozené v hlavě svého bratra Tomáše. A navíc byl schopen stvořit své vlastní sny a postavit se do čela svých vlastních projektů a výzev. Zbudovat špičkovou školu pro vedoucí (vyslance) skrze projekt Tomášov. Jako praktický inženýr se odvážil proměnit ve skutečnost bláznivý nápad, jakým se jevilo vysušení Bahňáku, kde byl pak postaven Baťov. Jeho geniálnímu dílu se dostalo uznání profesorů Brněnské university v podobě titulu Dr. honoris causa. Byl patronem architektů a jiných umělců, který proměnil provinciální město Zlín ve světové centrum kultury. Vlastencem, který se postavil nacistům a vyvezl jednotky Baťových podniků do různých částí světa v naději, že by mohl po válce začít znovu ve svém milovaném Československu. Autorem díla Budujme stát pro 40 milionů lidí, v němž ukázal, že je to možné a jak na to jít. Šéfem, který plně důvěřoval svým příbuzným a spolupracovníkům a bohužel byl některými z nich zrazen.

Tomáš otec byl velký, geniální. Měl ale to štěstí, že se nemusel stavět protivníkům, kteří se postavili proti Janovi. I on je zmohl všechny– kromě vlastních lidí, kteří se rozhodli ho zničit.

Posuďte teď, kdo byl větší, máte-li takovou potřebu. Je ale třeba vzít v úvahu všechna fakta a doklady, které Janovi potomci představují veřejnosti a spravedlnosti v posledních letech. Ku mnohým z nich neměl Jan Baťa přístup, aby se mohl bránit. Jeho vlastní důvěrníci se o to postarali. A on zemřel, aniž by mohl tyto doklady předložit a dokázat, že mluvil vždy pravdu, ve svých dopisech, ve svých výpovědích, ve všech soudních procesech.

Se svou kapacitou, rozhodností a odvahou mohl situaci zvrátit. Pán Bůh tomu nechtěl. Tento úkol zůstal nám, jeho potomkům. Nejsme na výši jeho osobnosti jako podnikatele a bojovníka. Jsme obyčejní lidé. Bojujeme ale ze všech sil, limitováni jak finančně, tak fyzicky a intelektuálně. Připusťme, že by bylo neuvěřitelné, kdyby se v jedné rodině zrodil třetí génius po Tomáši otci a Janu Batích. Ale i když nám svědomí říká, že nejsme stvořeni z toho neobyčejného materiálu, který zformoval oba bratry, máme alespoň Janovu neochvějnou víru, která říká: „Člověk začne vítězit, jakmile se naučí snít o nemožném“.

Proto se nebojíme odpovědět na druhou otázku nahoře psanou:

A kdyby tam Jan Baťa nebyl?

Určitě by neexistovalo obchodní a průmyslové impérium, které řídil. A pravděpodobně by se lidé tolik nebáli připustit spravedlnost, navrátit čest a zrušit nehorázný rozsudek, kterému byl Jan Baťa podroben.

Presidente Prudente, 28 ledna 2007