KŘESŤANSKÉ PRVKY V PODNIKATELSKÉ ETICE J. A. BATI

Marek Belza

Úvod – zasazení do kontextu

Etika podnikání a „duch kapitalismu“ bývají často spojovány s kalvinistickým reformačním proudem, zejména díky slavné práci Maxe Webera „Protestantská etika a duch kapitalismu“, poprvé vydané v letech 1904/5 (Weber, 1998). Její základní myšlenka nebyla zcela původní, byla však dotažena a vyargumentována k poměrně jednoznačným závěrům. Weberova práce okamžitě vyvolala poměrně ostré polemiky z různých stran (Karl Fisher, Felix Rachfahl, Ernst Troeltsch), pod jejichž vlivem sám autor své závěry postupně korigoval. Přesto mnozí autoři pojem „duch kapitalismu“ v různých modifikacích převzali, jako např. Michael Novak či Luc Boltanski. Celou diskuzi v nedávné době brilantně shrnul Marek Loužek z pražské VŠE (Loužek, 2010).

Podle Webera od 16. století s reformací proti katolickému pasivnímu tradicionalismu nastupuje jednak luteránská etická koncepce povolání, ale zejména protestantský asketismus, představovaný vedle kalvinismu také anabaptismem, pietismem a konečně metodismem. Ústřední teze protestantské etiky zní, že existuje „spřízněnost volbou“ mezi moderním kapitalistickým duchem a náboženskými základy etiky povolání ve smyslu racionální metodiky vedení života, jak ji propracovaly různé proudy asketického protestantismu od reformace v západní Evropě a Severní Americe. Weber ve studii analyzuje především jeden směr korelace, totiž vliv určitých variant protestantismu pro vývoj kapitalistického ducha. (Loužek, 2010).

Naproti tomu průměrný katolík nebyl motivován k autentické změně svého života, neboť každý přečin mohl snadno odčinit díky svátosti pokání. „K „odkouzlení“ světa, k vyloučení magie jako nástroje spásy nedošlo v katolické víře nikdy tak důsledně jako ve víře puritánské (a především židovské). Katolík měl náhradou za svou lidskou slabost k dispozici sakramentální milosti své církve: kněz byl mág, konal zázrak proměnění a měl v rukou klíče k milosti (Weber, 1997, s. 249).

Kritikové zejména upozorňovali na to, že na vzniku „ducha kapitalismu“ se podílelo daleko více vlivů než jen náboženský ethos. Zůstaneme-li ovšem na půdě nábožensko-konfesijní a pomineme-li specifický fenomén židovský, musíme konstatovat, že již katolická scholastická tradice – zejména díky Tomáši Akvinskému – rozvinula západní racionální myšlení jako nezbytný předpoklad rozvoje kapitalismu.

J. A. Baťa – katolík s protestantskou etikou?

Jan Baťa rozhodně nebyl teoretickým myslitelem, přesto v jeho literární pozůstalosti – zejména z exilového období – nacházíme nesčetně úvah na téma podnikatelské etiky, vztahů mezi podnikatelem a zaměstnanci, zaměstnanci v rámci podniku navzájem, ale i navenek ve vztazích k rodinám zaměstnanců, obci i státu. Explicitně nikde nezmiňuje Webera, ale nepochybně alespoň v hrubých rysech zná základní myšlenky Sombartovy (Baťa, 1936, s. 119).

Sombart vysvětloval vznik moderního kapitalismu především židovským vlivem. Protože židé přišli z pouště, kde se naučili techniku přežít za náročných podmínek, rozvinuli obdivuhodnou píli a rychle se v Evropě vyšvihli do horních vrstev. Židovské náboženství spolu s racionalitou „světského“ boje o přežití nakonec vedly k ukotvení ekonomické racionality a vzniku kapitalismu (Sombart, 1911).

Podobně uvažuje i Baťa s výrazným důrazem sociálním: Jaký byl pracovní týden za dob egyptských? Proč má ve svém zákoně Mojžíš, že šest dnů se pracuje a sedmý – šábes – odpočívá? Co je to jiného nežli něco z toho, čemu se říká dnes socialismus a je to část programu sociální demokracie, ne? A podívejte se dále: Proč odešli Židi z Egypta? Co to bylo jiného nežli stávka? Veliká, největší stávka na světě, kdy všechen lid izraelský se sebral a nechal práce a šel. Kam? Pryč ze země egyptské. A proč myslíte, že se ujalo desatero Mojžíšovo? Protože hovělo lidem. Protože odpovídalo onomu stavu pokroku ve světě, který žádal větší blahobyt. (Baťa, 2009, s. 243) Uvedená ukázka dobře ilustruje, jakým způsobem Baťa nakládá s biblickými látkami. Nepokouší se rozhodně o jejich exegesi, spíše jich užívá jako názorné ilustrace svých vlastních etických postojů.

Jako podnikatel uznával princip soutěže, a to nejen v hospodářství. Tuto soutěž se svým sklonem k určitému patosu často nazýval „bojem“. Představoval si, že takováto forma „boje“ by měla zcela nahradit veškeré boje na skutečném poli válečném: Soutěž v obchodě je také bojem. Jenom proto vydržel systém soukromého vlastnictví přes všechna ta tisíciletí, že v něm byl prvek boje. Proto zašly ostatní systémy, že toho v nich nebylo. (Baťa, 2009, s. 291) Společnost chápal jako dynamický systém, v němž se jako základní principy interakce uplatňují:

1. soutěž jako zdroj pokroku;
2. spolupráce jako zdroj efektivity;
3. solidarita jako zdroj stability.

Princip soutěže (či boje) Baťa považuje za hnací motor vývoje jak v přírodě, tak ve společnosti. Zároveň si uvědomuje nezbytnost korigovat tento „přirozený atribut lidství“ ve směru od jednorázového profitu jedincova k synergii celku, zaručující dlouhodobou udržitelnost a obecnou prosperitu. Jako tyto korektivy slouží právě ony dva další principy, na nichž buduje celý systém svého podnikání. Baťa ovšem rozhodně nepracuje s mechanickým kalkulem ve smyslu Thomase Hobbese. Rozhodně není zastáncem názoru o bytostně sobeckém založení člověka. Jako problém vidí spíše jeho tendenci „mít svůj klid“ a nevyužívat hřivny, které mu byly svěřeny: Lidská mysl je jako všechno živelná … Jenom když jí učiníte jakési násilí, tož dostane obrátky a myslí usilovněji. Proto jsou na světě války a proto asi nikdy svět bez válek nebude. Protože až když jde lidem o kejhák, začnou teprve usilovně myslet. Dokud je klid a pokoj, tož uvažují o třináctém služném a zkracování pracovní doby a výhodách pro sebe a ideálech a tak dál. (Baťa, 2009, s. 256)

Podnik – podnikatel – zaměstnanec

Podnik v Baťově pojetí není věcí svého zakladatele či majitele, nýbrž nástrojem služby co největšímu počtu lidí: Za naší správy živil ten podnik bezpečně a jistě desítky tisíc lidí, i když celý svět se otřásal v krizi nezaměstnanosti. Proč to bylo? Protože jsme se dívali na průmysl – na majetek – jakožto na povinnost. Protože ve skutečnosti účel bohatství, majetku, je v tom, aby se rozléval a sloužil co největšímu počtu lidí. Jinak by neměl mravního základu … A nevidím smyslu majetku jenom v tom, že si jím majitel slouží sám. Tehdy je majetek nemravností … Jakožto nástroj zaměstnání, práce, živobytí pro lidi, jakožto nástroj služby jiným lidem – je mravným. Má svoji mravní základnu. (Baťa, 2012, s. 362)

Za situace, kdy obvyklá výše dividendy se pohybovala kolem 25 %, může Baťa prohlásit: Ve všech mých organizacích se na dividendy k rozdělení mezi akcionáře vyčleňuje sotva pět procent ze zisku. Je to vlastně úrok z vloženého kapitálu. Nechci nic více než toto. Ostatních 95 % se rozděluje mezi dělníky, vládu a ostatní, kteří přispívají k obecnému blahobytu. (Arcanjo, 2004, s. 178) Baťa definuje moderní podnik jako … dílo spolupráce milionů lidí žijících i dávno zemřelých, lidí nejrůznějších povolání, např. vynálezců, kteří mu vynalezli stroje, učitelů a duchovních vůdců, kteří vybudovali povahu lidí tak, aby mohli spolupracovati … Jsem přesvědčen, že za každý úspěch i neúspěch podniku je odpověden zaměstnavatel i zaměstnanci a že jsou povinni býti si této odpovědnosti vědomi. (Baťa, 1936, s. 126)

Na základě tohoto pojetí Baťa své zaměstnance zásadně označuje jako „spolupracovníky“. Jeho systém práce s „lidskými zdroji“ by se v jakési hyperbole dal označit jako congregatio laborantium, jejíž regule formuluje Baťa (negativně) tak, že nemůže spolupracovat s takovým člověkem:

1. který je zásadně mým zaujatým nepřítelem a který má v hlavě takový světový názor, jenž z něho činí mého nepřítele;
2. který neumí čísti, psáti a počítati, poněvadž bych neměl možnosti jeho myšlení usměrňovati;
3. kterého nejsem s to dostati na cestu mravního, hospodářského a fysického vzestupu;
4. který nemá ctižádosti dosáhnouti vynikajícího postavení;
5. který přezírá naši práci, protože se považuje za vzdělanějšího a vznešenějšího, než aby pracoval s námi;
6. který své zaměstnání u nás považuje za předmět své dočasné exploatace pro své vlastní cíle;
7. který nic nechce míti. Ale nevzal bych také do práce Rotschilda, protože ten by práci – dílu nesloužil z potřeby svého života, nýbrž leda z rozmaru. (Baťa, 1936, s. 126–127)

Každý zaměstnanec, který si osvojí „kongregační“ principy, může očekávat vysoce nadstandardní benefity: kvalitní vzdělání, sociální a zdravotní zajištění, pětidenní pracovní týden, účast na zisku, placenou dovolenou, levné ceny podnikového zboží a služeb včetně bydlení. Své úspory po dobu svého zaměstnání reinvestuje v podniku. Garantovaný výnos z vkladů zaměstnanců podniku ve výši 10 % je dvojnásobný oproti akcionářům. Nelze tedy Baťu vinit z „vykořisťování“ svých zaměstnanců.

A přece katolík – etika práce jako služby

Jako majitel světového koncernu a současně člověk uvažující v mravních kategoriích se musí Baťa přirozeně ptát nejen po optimálně organizaci a motivaci lidí, ale také – a zejména – po vlastním smyslu práce. Zde se již, podle mého názoru více začíná projevovat spíše katolický základ jeho etického uvažování.

Východiskem je mu rozpoznání, že lidské bytí znamená existovat a nalézat své místo uvnitř širšího rámce, jenž definuje smysl, hodnoty a odpovědnost a že usilováním o mravní dobro člověk přispívá k realizaci své přirozenosti. Baťa vůbec důsledně pracuje s lidskou přirozeností, ale přesahuje ji daleko za hranice instinktivních impulsů a bažení po specifických choutkách. Rozumí člověku a ví, že přirozeně inklinuje k tomu, co vede k jeho plné realizaci, totiž ke štěstí. Stejně tak ale ví, že se snadno může nechat strhnout partikulárními přáními a volit způsoby jednání, které jsou s mravním dobrem v rozporu. Je na jeho rozumu, aby zkoumal, zda se tato partikulární dobra mohou včlenit do jeho autentické realizace tak, aby ji bylo možno hodnotit jako mravně dobrou. (MTK, 2010, s. 111)

Tuto autentickou realizaci nachází v pojetí práce jako služby a konkrétního naplnění biblické maximy lásky k bližnímu: Nad lidským zákonem stojí vyšší zákon – zákon Boží – a ten přikazuje, aby člověk sloužil všemi svými schopnostmi a úsilím něčemu vyššímu, nežli je hmota. A nejvyšším, co na světě je – je člověk. Kristus před 2000 lety vyjádřil tuto myšlenku větou: ‚Miluj bližního svého jako sebe.‘ Avšak jaký je praktický význam té lásky? Jak miluju sebe? Čím? Že sloužím sám sobě, jak nejlépe dovedu. Praktický příkaz veliké lidské a všelidské lásky dá se tedy vyjádřiti slovem: ‚Služ.‘ Služ, jak nejlépe dovedeš. Služ tím, že celé své úsilí, všechny své schopnosti, které v sobě samém vychováváš, postavíš do služby člověku … Živitelství – to je praktické řešení Kristovy zásady lásky k bližnímu. (Baťa, 2012, s. 363)

Migrace jako nástroj světového míru

Již od 30. let, ale zejména po zkušenosti druhé světové války Baťa velmi intenzivně přemýšlel o způsobu, jak svět propříště zbavit válečných konfliktů. Tento způsob vypracoval v projektu zemědělsko-průmyslové kolonizace, který komplexně formuloval roku 1951 ve Studiích o migraci a předložil papeži Piu XII. a vládám svobodného světa. Podstatou bylo vytvoření podmínek pro migraci z přelidněných oblastí do neosídlených částí světa při využití soukromého kapitálu umrtveného v bankách jeho převodem do speciálně vytvořené světové Migračni banky. Baťa navrhuje investovat cca 50 miliard dolarů během 7 let k přesídlení cca 50 milionů lidí (uvědomme si poválečnou situaci, kdy jen v Evropě bylo třeba k nasycení 30 milionů lidí bez domova vynaložit z veřejných prostředků ročně asi 12 miliard dolarů).

Kapitál měl být vložen do přípravy nových oblastí pro zemědělskou kolonizaci, výstavby železnic, elektráren, silniční sítě, přístavů a plavebních cest, nemocnic a kostelů, škol a výzkumných institucí, mýcení a parcelování divočiny, obdělání získané půdy, budování moderních obytných domů pro nové kolonisty. Investované prostředky by byly rozloženy do tisícidolarových půjček na jednu osobu, splatných s úroky během 15 let, takže sami kapitalisté by vydělali. Je mnoho organizací na světě, které by to technicky, finančně a organizačně mohly provést, ale nedívají se na to tak jako my, a tedy na to nemohou ani připadnout … Myšlenka spojiti zemědělství s průmyslem není nová. Myslím, že je to myšlenka Fordova. Jestliže je v našem případě na tom něco nového, tož to, že my bychom osídlovali zemi pomocí průmyslu, což je ve směru jak přikázání Božích už od Adama, tak i ve směru úsilí řekněme brazilské vlády. (Baťa, 2014, s. 173)

Na těchto principech vlastními prostředky realizoval pilotní projekty na svých rozsáhlých územích v Brazílii: Věřím, že vůle našeho Pána mě nasměrovala do Brazílie, kde se má služba průmyslového osídlovatele proměnila na provádění zemědělské kolonizace. Při této službě, navzdory válečným omezením, jsem usídlil na svých pozemcích okolo 60 tisíc osob v nových vesnicích a městech. (Baťa, 1951, s. 3)

Jako prakticky orientovaný podnikatel si Baťa uvědomuje, že jediná realistická cesta „dynamismu Míru“ musí být založena na kapitalistickém principu hospodářském a křesťanských zásadách mravních: … většina kapitalistů zapomněla na křesťanskou morálku a na základní pravidla kapitalistického systému. Křesťanská morálka učí: Miluj svého bližního. Pravidlo kapitalismu říká: Služ svému bližnímu. Ve skutečnosti má kapitalista 10 % práv a 90 % povinností, vyplývajících právě z držení kapitálu. Tuto skutečnost je potřeba hlásat a znovu připomínat. Dokud je kapitalista, velký či malý, poslán sloužit humanitě a svým bližním svěřeným pod jeho vedení, platí křesťanské učení Bible: „Kdokoli by byl největší mezi vámi, budiž vaším služebníkem.“ (Baťa, 1951, s. 4)

Závěr

Celý baťovský ethos by se tak na první pohled mohl jevit jako „óda na člověka“ a na jeho schopnosti, které je potřeba vhodným způsobem aktivovat a probudit k životu za účelem dosažení všeobecného blahobytu. Tedy ethos výrazně anthropocentrický, autonomní a utilitaristický a až sociálně inženýrský. O všech těchto „nálepkách“, zaznívajících z různých stran dnes i v minulosti a za různých společenských režimů, lze vést polemiku. Myšlenka služby, která se v Baťově díle jak průmyslovém, tak literárním a myšlenkovém táhne jako červená nit, ovšem nesporně ukazuje na přesah k „pohnutkám vyšším“, které v případě potřeby vyžadovaly i vlastního sebeobětování (Baťa, 1936, s. 147). Tato myšlenka uplatněná v praxi je dle Bati naplněním biblické maximy lásky k bližnímu.

Použitá literatura

ARCANJO, F. M., 2004: Svět porozumí. Marek Belza, Krásná Lípa, 2004.

BAŤA, J. A., 1936: Spolupráce. Tisk Zlín, Zlín, 1936.

BAŤA, J. A., 1951: Estudos sobre a migração. Batatuba, Brasil, 1951

BAŤA, J. A., 2009: Román života. Marek Belza, Krásná Lípa, 2009.

BAŤA, J. A., 2012: Uloupené dílo. Marek Belza, Krásná Lípa, 2012.

BAŤA, J. A., 2014: Nové knížectví. Marek Belza, Krásná Lípa, 2014.

LOUŽEK, M., 2010: Protestantská etika a duch kapitalismu. Politická ekonomie, č. 5, 2010.

MTK, 2010: Dokumenty Mezinárodní teologické komise věnované morální teologii a etice. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010

SOMBART, W., 1911: Die Juden und das Wirtschaftsleben. Duncker & Humblot, Leipzig, 1911.

WEBER, M., 1997: Autorita, etika a společnost. Mladá fronta, Praha, 1997.