Monografie o životě a díle malíře Ladislava Karouška (1926–1991)

Výpravná umělecká monografie (formát 30 x 27,3 cm, 196 stran s 24 černobílými a 148 barevnými vyobrazeními) podrobně sleduje život a dílo významného, ale dosud neprávem opomíjeného malíře Ladislava Karouška, příslušníka generace padesátých a šedesátých let minulého století, který svůj spontánní malířský talent využil k obohacení české lyrické abstraktní krajinomalby o nové, autentické hodnoty formy i obsahu.

Ladislav Karoušek patřil ke generaci, která u nás vstupovala vlastním vkladem do vývoje výtvarného umění na konci padesátých let minulého století. Po několikaletém působení norem socialistického realismu stál před mladými umělci úkol znovu nalézt zpřetrhané vazby k předchozímu vývoji moderního umění a zároveň se s vlastním přínosem přihlásit k soudobému světovému dění. Toto období je známé pod pojmem “zakládání tvůrčích skupin”. Jejich pomocí mladí umělci lépe prosazovali své snahy proti diktátu oficiální kulturní politiky. Ladislav Karoušek byl spontánní malířský talent a se svým bratrem - sochařem Valeriánem se stali spoluzakladateli známé tvůrčí skupiny M57, do které patřily mimo jiné takové osobnosti jako Josef Jíra, Jaroslav Šerých, Vladimír Tesař, Mojmir Preclík, Jiří Novák a Jiří Rada. 

Celoživotním tématem, které Ladislav Karoušek ztvárnil v průběhu 35 let svého předčasně ukončeného života v několika pozoruhodných proměnách formy obrazu, byla existenciální situace člověka a krajiny, kterou důvěrně zná a miluje. Tou pro něho byla krajina v okolí Turnova, Jablonce nad Nisou, Malé Skály a Frýdštejna s řekou Jizerou a dramatickými útvary pískovcových skal a romantických lesů. Ve druhé polovině padesátých let maloval obrazy v duchu tvarové a barevné exprese vycházející z odkazu české avantgardy ovlivněné dílem Edvarda Muncha, k němuž se sám hlásil.

V průběhu dalšího desetiletí zesílily v jeho malbě lyrické prvky na jedné straně a dějová a tvarová dramatičnost, rezonující s děním v přírodě s účastí člověka v ní, na straně druhé. Tehdy se už zřetelně projevily osobité rysy, kterými i v následujících dvaceti letech obohatil české malířství o projev velmi příbuzný významnému směru jakým byla lyrická abstrakce. Navíc, v Karouškově případě, výrazně tónovaná osobní citovostí. Vrozený cit pro barvy a významové kvality jich samých i jejich vzájemných kombinací, smysl pro dramatický kompoziční děj a skrytou obsahovost lidského poznávání smyslu přírodních proměn stojí v základech skutečnosti, že byl jeho zjev v dějinách českého malířství nenapodobitelný.

Za zmínku však také stojí, že již od šedesátých let minulého století anticipoval několika obrazy v českém malířství tvary a obsahové prvky, které se později staly účinnými v dílech zahrnovaných do pojmu světové transavantgardy. Odvážným a netradičním výtvarným řešením vzájemného vztahu člověka a krajiny, do níž zasahují civilizační jevy technické provenience, jichž je tento člověk iniciátorem, se dílo Ladislava Karouška stává aktuálním právě v dnešní době, v době, kdy se v malířství znovu hledá identita člověka jako součásti přírodního a vesmírného dění.