Lehkoživ je básník, i když sbírá švestky

(letos vypálil táta Lehkoživ jen sto litrů slivovice).

Lehkoživ je básník. Vydává novou básnickou sbírku, po kapsách nosí básně na sbírku další a zatím neumdlévá, ani přes to, že chodí do práce. Úhledným písmem popisuje útržky papírků, v restauraci je předčítá kolemjdoucím a nad přečteným se směje bohatýrským smíchem.

Při všem tom básnění je pevně zasazen do země, vrostlý, ač ho múza (a jiná lůza) bezpochyby obletuje, nestaví verše z nadoblačných mlhovin abstrakce, ale z běžných atributů každodenního života - všednosti.

Lehkoživ je básníkem životní reality, není rozvláčně, unyle sladkobolný, není ani sentimentální. Je vypravěčem příběhu pevně sevřeného stavbou verše, (poeta indoctus „ovládá“ zpravidla jen volný verš), vypravěčem poctivých sdělení o krizích předešlých i přítomných, je dekadentním baladikem. Rytmus směle vede smysl, sdělení mají hlavu a patu – jde o výpověď celého člověka, který „umí snášet blahobyt i nedostatek“. Nebere si servítky, neboť na to nemá kdy, ví, že život je příliš krátký, než aby před ním uhýbal. Je mu příliš jasné, že není cesty zpět, ale ani kupředu.

Je realistou v pravém smyslu slova, otočen k věcem samým, fenomenologem v původním smyslu slova. Je kulisákem reality, scénografem všednosti, konstruuje scény z morytátů, šansonové kulisy, inscenuje hospodské události.

Při všem veselí je básníkem tragickým, soucítícím s bližním i se sebou, veselí je mu vždy nějak vykoupeno trpkou příchutí tragického – in tristia hilaris, in hilaritate tristis.

Pesimismus je to bezpochyby pravý, ale není to temný, tupý pesimismus negace, ale postoj vnímavého smíření a metafyzické hrůzy ze zahlédnutí absurdity a hloubky toho, že je „spíše něco, když by spíše nemělo být nic“. To je pozadím jeho sdělení o všedním světě. Filozofickou krizí si básník prošel a „myšlenka na smrt, provází ho věrně, jako hůl“. Veselost je mu útěchou rozbolavělé duše. Veselost paradoxně tragická, veselost vědomá si své dočasnosti a absurdity všeho počínání, avšak heroicky přehlížející všudypřítomnou děsící nicotu.

Lehkoživ je hanáckým synkem, ač sídlí v Praze, nezapře moravské kořeny – odtud ona zemitá baladičnost veršů. Lehkoživ jistě není poetou středního proudu, ani oblíbencem intelektuálů, ani básníkem jejich kaváren. Je spíše básníkem pro básníky, ačkoliv ho doposud neobjevili a zdá se to při prvopohledové jednoduchosti básní paradoxní. A samozřejmě je i básníkem lidovým a hospodským. V tom má své předchůdce, za kterými se poctivě „staví do řady“.

Ač je básník pesimistou slovem, skutkem navrací zbloudilé na cestu běžného života (pracuje jako sociální kurátor). Je osudem básníků bloudit po „náhradních profesích“ bez možnosti plně se věnovat literatuře a básnické práci. V tom není Lehkoživ žádnou výjimkou. Je úctyhodné, že vytrval a doufejme, že vytrvá i nadále.

Vidíme rodinnou scénu, žije se klidem domova, televizor hraje, děti si hrají též, manželka – vtělená spokojenost, Lehkoživ přemítá o sebevraždě - vše jak má být. (Miloš Matúšek)

Autor se narodil roku 1975 v Kroměříži, žije v Praze

Brožovaná kniha s ilustracemi Bohuslava Doležala má rozsah 136 stran.

Vyšlo v prosinci 2005.